Zohlednění domácího násilí při vypořádání společného jmění manželů (SJM)

V čem je problém? 

Při rozhodování soudů o vypořádání společného jmění manželů není v současnosti domácí násilí bráno jako kritérium, ke kterému by měl soud přihlížet. Nyní platí, že pokud se jeden z manželů dopustil na druhém domácího násilí, podíl obou manželů na vypořádávaném jmění zůstává stejný. Domácí násilí s sebou však přináší významné důsledky pro další život oběti, ať již fyzické (trvalé následky na fyzickém zdraví, zmrzačení) nebo na psychickém zdraví (posttraumatický stresový syndrom, deprese, úzkosti). Pro oběť je obvykle podstatnější nový život mimo dosah původce násilí než nárokování náhrady utrpěné újmy v samostatném soudním řízení. Dochází tak k tomu, že oběti se uplatnění těchto nároků prostřednictvím samostatného soudního řízení vzdávají, aby nemusely opětovně jednat s původcem domácího násilí. Ústavní soud již rozhodl, že stávající právní úpravu je nutné korigovat tak, aby nebyla v rozporu s dobrými mravy (sp. zn. II. ÚS 1916/20-1). Aby byl přístup soudů do budoucna jednotný, skutečnost, že se jeden z manželů dopouštěl na druhém násilí, se stane důvodem pro narušení rovnosti podílů při vypořádání společného jmění.

Jaké řešení zákon navrhuje?

Zákon o domácím násilí navrhuje zakotvit do občanského zákoníku povinnost pro soudy přihlédnout při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí.

Jaká pozitivní změna po přijetí zákona nastane?

Zakotvení povinnosti pro soudy přihlédnout při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí, povede k posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva. Zejména oběti domácího násilí si svého nároku na (větší) část společného jmění často nejsou vědomy, což jim zabraňuje iniciovat kroky k opuštění původce domácího násilí.